Vysočany ráno voní betonem a kávou z automatů. Jeřáby se točí nad bloky, které ještě nemají obyvatele, ale už mají cenovky. V marketingových materiálech se píše o „novém centru“. V kavárně naproti říká číšnice: „Centrum je to pro ty, kdo sem dojíždějí z venku s hotovostí.“
Praha po roce 2020 změnila tempo. Investoři, kteří dřív hledali výnos v kancelářích, přesunuli část kapitálu do bytů. Ne nutně proto, aby v nich někdo bydlel. Často proto, aby kapitál „parkoval“. Výsledek je vidět v datech o neobydlených jednotkách i v ulicích, kde večer zhasíná světlo v poloprázdných patrech.
V Karlíně je jiný rytmus. Kavárny jsou plné, nájemné taky. Místní popisují stejný vzorec: nejprve přišly kanceláře, pak „kreativní třída“, pak fondy. Kdo bydlel v nájmu před deseti lety, dnes řeší stěhování dál od metra. „Nezmizeli jsme,“ říká jedna respondentka. „Jen jsme se posunuli o dvě stanice.“
Smíchov jako zkouška
Smíchov je laboratoří. Velké projekty slibují mix bydlení, kanceláří a veřejného prostoru. Veřejný prostor ale vzniká pomaleji než fasády. Lidé, které jsme potkali u Anděla, mluví o dopravě, o hluku a o tom, že „město se staví pro brožury“.
„Investor se ptá na výnos. Město by se mělo ptát, kdo tu ráno vstává do práce.“
Politika bydlení reaguje pomalu a často sloganem. Regulační nástroje existují, ale jejich účinek se měří v letech, zatímco developerský cyklus běží v kvartálech. Mezitím se trh přizpůsobuje: krátkodobé pronájmy, firemní byty, „serviced apartments“ — jazyk, který zakrývá, že byt přestal být domovem a stal se produktem.
Reportáž nekončí verdiktem. Končí otázkou, kterou jsme slyšeli ve třech čtvrtích stejně: kdo má právo rozhodovat o tom, jak bude Praha vypadat za deset let — ti, kdo tu bydlí, nebo ti, kdo tu mají portfolio?
Data, mapy a metodiku rozhovorů zveřejníme v příloze k tomuto textu. Jména respondentů, kteří požádali o anonymitu, neuvádíme.